Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aristotelés: Politika I.

20. 5. 2008

-

První kniha Politiky se dělí na třináct kapitol. V první kapitole je vymezena obec a způsoby její správy. Aristotelés zde říká, že obec znamená občanské společenství, které směřuje k dobru. Toto společenství je také ze všech nejvýznamnější a zahrnuje pod sebou všechna ostatní.

Druhá kapitola obsahuje základní součásti obce. Na to Aristotelés navazuje výkladem o poměru obce  a jednotlivce. Lidé se sdružují proto, že nemoho být jeden bez druhého. Tak se sdružují žena a muž z touhy zanechat po soběObrazek potomka a dále ti, kteří jsou stanoveni k vládě s těmi, kteří jsou určeni k ovládání. Páni se tak sdružují s otroky. Aristotelés nyní vymezuje součásti obce. Pro každodenní život vzniká na základě přirozenosti domácnost. Společenství, které se skládá z více domácností je potom dědina, která není vytvořena pro okamžitou potřebu. Obec je tedy společenství, kteréje sestaveno z dědin. Dosahuje přitom plné soběstačnosti. Toto společenství vzniklo pro přežití a na základě přirozenosti. Podle Aristotela ten, kdo žije mimo obec, je buď špatný nebo je naopak lepší než člověk, je tedy buď zvíře nebo bůh. Je ale také přitom velmi osamělý a proto chtivý války. Aristotelés dále rozebírá zvláštnost člověka proti ostatní živočichům. Živočichové jsou obdařeni hlasem. Jediný člověk má ale k dispozici řeč a tak může objasňovat, co je prospěšné a co naopak škodlivé, spravedlivé a nespravedlivé. Řádem občanského společenství je právo, k obci tedy patří spravedlnost. Když je člověk dokonalý, je nejlepším živým tvorem, žije-li ale mimo právo, je naopak nejhorší ze všech, protože může zneužít svých schopností. Aristotelés se dále soustřeďuje na vztah celku a jednotlivého člověka. Vysvětluje, že obec je na základě přirozenosti původnější než každý z nás. To vysvětluje tak, že celek je původnější než jeho část a bez něj by části neexistovaly.

Třetí kapitola Politiky zahrnuje stručný rozbor rodiny a domácnosti. Domácnosti je základní společenskou a hospodářskou jednotkou v obci. Aristotelés říká, že úplná domácnost je složena ze svobodných lidí a z otroků. Složkami domácnosti jsou potom tyto tři vztah: vztah pána a otroka, vztah manžela a manželky a konečně vztah otce a dětí. Další složkou domácnosti je pak výdělečné umění, o kterém se Aristotelés zmiňuje podrobněji v dalších kapitolách.

Následující čtyři kapitoly Politiky jsou věnovány problematice otroctví. Ve čtvrté kapitole Aristotelés charakterizuje nástroje domácnosti. Rozlišuje přitom nástroje oduševněné a neoduševněné. Nástroje jsou částmi majetku a za oduševněnou část Aristotelés považuje otroka. Otrok přitom náleží pánovi, protože je to část jeho majetku. Zde Aristotelés dokazuje, že část náleží celku.

V páté kapitole Aristotelés vykládá, že na základě přirozenosti někdo vládne a někdo se podřizuje. Podle něj je to nutné a rovněž prospěšné, protože každý je určen k něčemu jinému. Živočich je složen z duše a z těla, přičemž na základě jeho přirozenosti duše vládne a tělo se podřizuje. Můžeme zde pozorovat vládu pána a politika. Duše vládne tělu jako pán a rozum citové složce jako politik. Otrok, podobně jako ochočené domácí zvíře, nemá rozum, ale podílí se na něm tak, že ho vnímá u jiných. Otroci i ochočená zvířata člověku přitom pomáhají uspokojovat potřeby svou tělesnou prací. Aristotelés ukončuje kapitolu míněním, že příroda záměrně dělá rozdíly mezi těly otroků a svobodných lidí. Tělo otroka je tak vytvořeno k potřebné námaze, tělo člověka určeného pro politický život je naopak útlé a nevhodné k tělesné práci.

V šesté kapitole Aristotelés říká, že pro pána i pro otroka je vhodné a užitečné vzájemné přátelství, jelikož špatná vláda nepřináší prospěch ani jedné straně, protože otrok je přitom jakousi oduševněnou a oddělenou součástí svého pána.

Sedmá kapitola pojednává opět o otroku a jeho pánu. Aristotelés zde vysvětluje, proč vláda pána nad otrokem nemá být zaměňována s politickou vládou. Rozdíl je v tom, že v prvním případě je to vláda nad nesvobodným otrokem, v druhém případě je to naopak vláda nad svobodnými a rovnými lidmi. Autor Politiky dále rozebírá znalosti, ktré jsou vlastní pánům a otrokům. Znalost otroků spočívá například v kuchařskm umění a jiných podobných činnostech, vědomost pána zase spočívá v dovedném používání otroků, to znamená, že pán musí umět svým otrokům něco nařídit. Pánova znalost tedy neznamená získávání otroků, protože umění získávat otroky je druh válečného nebo loveckého umění.

Další téma Politiky je zpracováno opět do čtyř kapitol, ve kterých se hovoří o různých způsobech získávání majetku. Osmá kapitola je o druzích obživy a o výdělečném a získávacím umění. Aristotelés neztotožňuje výdělečné umění s uměním vést domácnost, protože podle něj umění vést domácnost domácích prostředků užívá a výdělečné umění tyto prostředky opatřuje. Srovnává zde způsoby života různých zvířat s lidským způsobem obživy. Někteří lidé se živí svou vlastní přirozenou činností, například lupičstvím, lovectvím nebo zemědělstvím. Druzí se živí jiným způsobem a to směnou nebo obchodem. Aristotelés dále uvažuje o cili přírody. Pokud příroda nekoná nic bezúčelně, neodvratně vše učinila pro lidstvo. Lovectví je část válečnictví a to je na základě přirozenosti získávacím uměním. Podle Airstotela je válka spravedlivá, jelikož lovectví se užívá jak proti zvířatům tak proti lidem, kteří se nechtějí podřídit, přestože jsou k tomu svou přirozeností určeni. Získávací umění je přitom přirozenou součástí umění vést domácnost, protože je třeba opatřovat si zásobu věcí.

Druhem získávacího umění je směna. O tomto umění se dnes mluví jako o umění výdělečném, protože nyní vyvolává dojem, že bohatství nemá žádnou hranici. Původně ale směna vznikla na základě přirozených poměrů, protože lidé měli něčeho více, ale něčeho méně a přitom to potřebovali. Odtud vznikla výměna s jinými lidmi se zřetelem na potřebu. Nejprve byla tato směna v rozsahu, ve kterém byla zapotřebí a tato přirozená výměna souvisela s uměním vést domácnost. Později bylo potřeba praktičtějsí výměny a bylo nutné zavést peníze. Když se tak stalo, vznikl původně z nezbytného vyměňování druh výdělečného umění - obchodování. Výdělečné umění ovšem v mnohých případech nemá mez a jeho cílem je bohatství, hromadění a získávání majetku. Naproti tomu mní vést domácnost má svou mez, protože jeho úkolem není získávat bohatství,ale týká se obživy. Výdělečné umění jakož i přirozené bohatství ale přitom patří na základě přirozenosti k umění vést domácnost, proto by mělo mít rovněž svou mez.

Přirozeným výdělečným uměním je to, které využívá plodů a živočichů. Výdělečné umění je dvojí. Prvním je obchodování, které je haněno a druhým je vedení domácnosti, které je naopak chváleno. Aristotelés odůvodňuje, proč je lichvářství předmětem nenávisti. Je to proto, protože se při něm nabývá zisku z peněz samých a ne z toho, pro co bylyl zavedeny.

V jedenácté kapitole Aristotelés rozebírá druhy výdělečného umění. Výhodnou částí výdělečného umění je mít zkušenost s majetkem, například vědět, v jakém množství se pořizovat dobytek a koně, uvědomit si, že v různých končinách se těmto zvířatům daří různě. Důležitá je také zkušenost se zemědělstvím. Toto byly části původního výdělečného umění. Při směnném umění, což je další druh výdělečného umění, je nejdůležitější částí obchod, který má dale tři složky: vnitrozemský obchod, zámořský obchod a obchod na trhu. Další částí tohoto umění je práce za mzdu a půjčování peněž na úroky. Do třetího druhu výdělečného umění patří například hornictví a dřevorubectví.

V posledních dvou kapitolách je dán výklad o vztazích mezi příslušníky domácnosti: o vztazích mezi manželi, mezi pánem a otroky a mezi otcem a dětmi. Podle Aristotela mužům spíše než ženám náleží na základě přirozenosti vedení, muž tedy ženě vládne jako politik a dětem tak, jako vládne král. Žena i otrok se sice podílejí na ctnosti, ale jsou zde rozdíly od toho, který je vládcem. Když se zaměříme na zkoumání duše, poznáme, že je v ní jedna složka, která vládne a druhá, která se podřizuje. Každá  z těchto složek, rozumná a nerozumná, má jinou zdatnost. Pán, otrok, žena a dítě se podílejí na ctnosti, ale ne stejným rozsahem, nýbrž v takové míře, jaká každému stačí pro jeho úkol. Tak například otrok nemá rozvažovací schopnost. Žena tuto schopnost má, ale ne k rozhodování. Dítě ji zase nemá zcela vyvinutou. Vládci naopak musí mít dokonalou mravní ctnost, jsou ze všech nejvíce rozumní. Ženy a děti mají být přitom vychovávány tak, aby obec byla řádná, tedy se zřetelem k ústavě. Spořádaní spolubydlící tedy znamenají spořádanou obec.

Tohle je moje seminárka na zápočet z antické a středověké filozofie. Byla hodnocená přijatelně (známku teda nevim), takže ji lze použít. :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ahoj

(arbest, 15. 6. 2010 12:06)

Ahoj, mohla by ses mi prosimte ozvat na email arbest@seznam.cz ?...měl bych na tebe jeden dotaz k této práci díky moc

jen tak

(Dana, 10. 6. 2008 20:33)

Řeknu ti, na těch fotkách jseš pořádná kočka! Taky bych chtěla být tak fotogenická...