F. Seibt: Karel V.
.
Autor v knize popisuje jednotlivé události, které se staly v průběhu Karlova života a pokouší se přitom o obraz císaře jako politika i jako člověka, který ukázal svoji silnou vůli v boji o světový řád.
Karel V. byl Habsburk, jímž byl po otci Filipovi Sličném. Jeho matkou byla Jana Šílená, která byla však burgundského původu a Karel se nejméně v mládí cítil a myslel jako Burgunďan. Karel měl mladšího bratra jménem Ferdinand, s ním ovšem nevyrůstal, protože byli vychováváni odděleně. Karel vyrůstal na nizozemském dvoře, kde ho vychovávala jeho teta Markéta, která navíc nahrazovala matku jeho dvěma sestrám. Markéta byla moudrá a významná žena v dějinách Habsburků, v zájmu své dynastie se momojiné dvakrát podrobila sňatkové politice a Karlovi mohla být vzorem v plnění povinností. Mladší Ferdinand byl ve čyřech letech odvezen do Španělska a své dětství prožil na dvoře svého dědečka Ferdinanda. Ferdinandovi byl na rozdíl od bratra odkázán výrazněji německý a rakouský prvek.
5. ledna roku 1515 převzal Karel své nizozemsko-burgundské panství a jeho teta se stala jedním z jeho nejvěrnějších lidí. S Karlovým nástupem k vládě se stal Wilhelm de Croy, rytíř zlatého rouna, jeho nejvyšším dovrním komořím. O rok později zemřel Karlův dědeček Ferdinand, po němž zdědil Španělsko. Za této situace řád zlatého rouna, který mimojiné získal velký vliv, uspořádal smuteční obřaady a putoval do Španělska, kde byl rozšířen o nové členy. Karel svého bratra, který zde žil, poté poslal do Nizozemí, aby ho zde zastupoval. V roce 1519 zemřel Karlův německý dědeček Maxmilián a Karel se stal dědicem německých hagsburských panství. Roku 1520 na místo Karlova velkokancléře postoupil diplomat Mercurino Gattinara. V tom samém roce byl Karel korunován na římského krále. Stalo se tak v Cáchách a při té příležitosti mu byla nasazena koruna, kterou už prý nosil Karel Veliký, měl také jeho meč, oděv, pantofle a rukavice. Tuto korunu už ale Karel nikdy nepožíval.
V následujících letech byl nucen opakovaně se stavět proti Martinu Lutherovi, jeho protivníkovi, který byl pro reformu církve. Luther byl německý teolog a mnich, který v roce 1517 vyhlásil svoje odpustkové teze, o dva roky později protestoval proti neomylnosti koncilů a lze říci, že tak zahájil dějiny protestantismu. Ppež požadoval, aby Karel na Luthera uvalil říšskou klatbu, panovník si ho ale chtěl nejdříve vyslechnout a tím vznikl mezi ním a papežem určitý spor. V březnu 1521 byl Luther pozván do Wormsu, kde se konal sněm říšských stavů. Luther byl před Karla povolán, aby vypovídal. Jako odpověď na Lutherovy požadavky Karel napsal spis, kde se projevil jeho konzervatismus a úsilí o zachování tradičního práva a řádu. Luther mu byl se svým pokusem o reformu cizí a bylo mu tedy zakázáno ovlivňovat ostatní lid svým učením.
Karel V. obnovil instituci říšské vlády, která byla na krátkou dobu vytvořena už za života jeho dčdečka Maxmiliána. Za předsedu vládního grémia Karel označil svého bratra. Říšská vláda měla být aktivní jen za císařovy nepřítomnosti. Pro větší efektivitu říšské moci byla takés loučena knížectví a města do regionů. Císař jmenoval předsedu říšského komorního soudu, kterému bylo přiděleno sídlo v Norimberku, odkud se ale po krátké době přestěhoval do Špýru a dále do Wetzlaru.
Když bylo Karlovi 21 let, vzdal se svých vladařských požadavků na německých územích ve prospěch Ferdinanda. Ten od něj dostal oblasti jako Wurttembersko, Tyrolsko, Pfirt nebo Alsasko. Ferdinand si v této době vzal za ženu jagellonskou princeznu Annu, která panovala v oblastech Čech, Polska, Litvy a Uhrách. Dva měsíc po jeho sňatku se Ferdinandova sestra Marie provdala za českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který zemřel po bitvě s Turky u Moháče. Ferdinand tak po Ludvíkovi zdědil českou a uherskou korunu. Překážkou v komunikaci mezi bratry se stala Francie, o čemž svědčí mnohá válečná střetnutí s touto zemí. Střet mei císařskou a francouzskou stranou probíhal už v roce 1523, kdy byl papežem zvolen Klement VII. Roku 1525 císařská armáda porazila francouzské vojsko u Pavie a při této události byl zajat i francouzský král František I.
V roce 1526 si Karel vzdal za ženu svoji třiadvacetiletou sestřenici Isabelu Portugalskou, která poté přivedla na svět následníka trůnu Filipa. Následoval útok na Řím, kdy se papež stal císařovým zajatcem a dále střet Francouzů se španělskými obránci Neapole, kdy Španělé vybojofali vítzství a zajali francouzského hraběte St. Pol. O konec této války se nakonec postarala matka francouzského krále Eleonora Savojská a císařova teta Markéta. Tyto dvě ženy uzavřely za určitých požadavků kladených na francouzského krále a Karla dámský mír v Cambrai.
V Německu se zatím rozrůstalo protestantské úsilí o reformu církve. Náboženské otázky byly nejdříve odsunuty problémy, které přinesla německá selská válka a vyvstaly až na říšském sněmu ve Špýru v roce 1526. Lutherány na něm byla požadována například německá bohoslužba a překlad bible. V tomto roce došlo ke kompromisu, ale toto usnesení bylo přijato bez účasti císaře. Roku 1529 se konal druhý špýrský sněm. Autor návrhu usnesení tohoto sněmu byl Ferdinand, který tak zrušil usnesení z roku 1526 a protestanté byli přehlasováni.
V únoru 1530 byl Karel V. korunován lombardskou korunou a o dva dny později, což bylo v den jeho třicátých narozenim, korunou císařskou. Císař se chystal zasáhnout do teologického sporu mezi protestanty a starou církví. Luther se svými stoupenci mezitím nové učení zpracovali do 28 článků. Na toto zpracování odpověděli Karlovi teologové vyvrácením. Toto vyvrácení protestanty příjato nebylo a donutilo je k politické akci. Roku 1530 založili ve městě Šmalkaldy spolek na obranus vé víry. Vznikl tak Šmalkaldský spolek, který se stal císařovým protivníkem. V tom samém roce postihly Karla ztráty v řadách jeho spolupracovníků. V květnu zemřel jeho velkokancléř Gattinara a v listopadu potom jeho teta Markéta, která byla pro to, aby se s protestanty uzavřela potřebná dohoda, která by napomohla jednotné spolupráci proti expanzím Turků. Ti už na podzim roku 1529 jednou celé týdny obléhali Vídeň. V roce 1531 se sice konal říšský sněm v Řezně, náboženské problémy ale musely ustoupit do pozdadí kvůli turecké hrozbě. Protestanté se na obraně proti Turkům angažovali více, než císař vůbec očekával, protože rebelové byli díky Šmalkaldskému spolku posíleni. Císařské vojsko bylo tedy dostatečně silné na to, aby Turky odvrátilo.