Jdi na obsah Jdi na menu
 


J. Vigué: Mistři světového malířství

28. 3. 2008

-

Jordi Vigué: Mistři světového malířství

-

480 stran

*

              Tato kniha v sobě zahrnuje díla, jejichž autoři jsou známi. Neobsahuje tedy umění pravěku ani vrcholného středověku. Výčet malířů zde začíná od gotiky a pokračuje všemi významnými uměleckými směry. Hned v úvodu jsem se dočetla zajímavou věc, totiž, že malba nikdy nevznikla jen tak odnikud a mimo jakékoli souvislosti. Malba je svět malíře vyjádřený skrytým jazykem. Je projevem emocí umělce a můžeme ji považovat za zvláštní druh komunikace. Prostřednictvím maleb můžeme poznat život malíře, z jeho děl jsou ale také zřejmé konktrétní historické události, které zasáhly jeho současníky v té době.

Kniha začíná od malířů, kteří většinou malovali náboženské výjevy, jako Nesení kříže (Hieronysmus Bosch) nebo Oplakávání mrtvého Krista (Sandro Botticelli). Ne, že by mě obrazy z této doby nazajímaly, ale většinou na mě působí dost depresivně a často mi také nic neříkají. Kdyby mi o nich ale někdo něco povídal, jistě by mě to zaujalo - ale takhle se bohužel nepřinutím k tomu, abych si to celé přečetla.

ObrazekDo výčtu malířů, kteří malovali náboženské portréty a výjevy, patřil i všestranný Leonardo da Vinci, který ovšem změnil směr, jímž se ubírala historie malířství. S jeho osobou přišel vrchol renesančního umění. Leonardo měl své vlastní všezahrnující pojetí umění a kultury. Vskutku - byl architektem, fyzikem, matematikem, hudebníkem, vynálezcem a malířem! Na svých obrazech se snažil zachytit povahu, náladu a výraz postav. Z jeho obrazů uvedených v této knížce mě nejvíce zaujal popis Mony Lisy (La Giocondy). Umělec prý nad konečnou podobou obrazu strávil velmi dlouhou dobu, bral ho přitom s sebou i na cesty do Milána, Říma a Francie. Důvodem, proč je tento obraz jedinečný, je zřejmě ten, že je zde zachycen ženin pevný charakter, její záhadný úsměv, neproniknutelná osobnost s určitou dávkou škodolibosti a její sebevědomá aura. Fascinující je i krajina v pozadí - evokativní, snová a prchavá. V dáli jsou ostré vrcholy, které jakoby se vynořovali z imaginárního moře. (Obr. 1)

V knize jsou popsáni i Leonardovi současníci jako Michelangelo nebo Raffael. Ti se ale ovšem narodili přibližně o 30 let později. Zaujal mě Tizian, protože o tom jsem četla i v knize Karel V., protože právě on se nechal Tizianem malovat. Také Tizian se zabýval náboženskými výjevy, v knize je ale ukázán i portrét Karla V. (Obr. 2) Je zde vyobrazen v černém obleční, v soukromí, v klidné a přátelské pozici. Červený koberec a barevné pozadí je zde v Obrazekkontrastu s císařovým  tmavým oděvem. Od Tiziana mě dále zaujal portrét papeže Pavla III., kde mě strašně zaujalo, jak malíř zachytil materiál látky oblečení, které má papež na sobě, stejně tak jehopřemýšlivý výraz a stařecká, ale přesto krásná a jemná ruka spočávající v klíně. Na internetu jsem tento portrét bohužel nenašla.

Než jsem otevřela tuto knížku, neznala jsem umělce jménem Carravaggio, který se narodil roku 1573 ve stejnojmenném městě poblíž Milána. Carravaggio byl dobrodruhem, který neustále provokoval lidi bitkami a urážkami. Byl také kvůli tomu několikrát zraněn a uvězněn. Přesto ještě stihl namalovat velké množství obrazů, z nichž mě velice zaujal Vítězný Kupido. Na obraze je zachycen chlapec s krásnou tváří, smyslnou postavou a s křídly, který (vítězně) sestupuje z lože lásky. Ten obraz má nádhernou kompozici, vyjadřuje přitom Kupidovu vitalitu a nespoutanost. Druhý obraz, který jsem nenašla, což mě mrzí.

Frans Hals, který se narodil o 7 let později než Carravaggio mě zaujal svým způsobem malování portrétů. Nezachycuje totiž obličeje osob jako nehybné masky, ale maluje jejich spontánní opravdové výrazy. Prosřednictvím gest a živých pohledů vytváří někdy i vztah mezi divákem a modelem. Takový živý a Obrazekveselý pohled plný radosti ze života je vidět na obraze Veselý piják. (Obr. 3) Jeho další obraz Malle Babbe, který zachycuje starou drbnu s pivním korbelem, vypadá díky malířově spontánnosti jako by byl vytvořen v jediném okamžiku.

V knize jsem se dále setkala se ženou, malířkou Artemisiou Gentileschiovou. Ve své době (17. století) byla jednou z mála žen, které byly schopny žít a pracovat jako umělkyně. Její obrazy přitom odrážejí to, jak s ní bylo nespravedlivě nakládáno, když ji její učitel Tassi opakovaně sexuálně zneužíval. Když ho potom pohnala před soud a Tassi byl poslán do vězení, stala se malířka terčem ostré kritiky a získala pověst lhářky a prostitutky. Až po roce, když se s manželem odstěhovala do Florencie, začala dostávat uznání. Její obraz Zuzana a starci vyjadřuje neschopnost ženy postavit se mužům. Je zde zachycena autorčina frustrace z jejích vlastních zážitků. Obraz Judita utínající hlavu Holofernovi naopak ukazuje ženu jako hrdinku ničící arogantního a dominantního muže. Zde je vidět její postoj k mužům vůbec. Její obrazy jsou krásné, namalované jemně a do detailu. Spíš ale než její díla mě zaujal životní příběh této malířky.

Další pro mě zajímavým umělcem se stal Vermeer. Jedná se opět o 17. století. Většina obrazů tohoto umělce nabízí výjevy z každodenního života - jsou to vyrovnané a tiché obrazy, které jsou prostoupené jasem a atmosférou věčnosti. Všimla jsem si, že Vermeer většinou zobrazoval lidi, kteří právě konají  své povolání. Toho jsou důkazem obrazy s názvy Mlékařka, Krajkářka, Astronom nebo Geograf. Rád maloval scény s předměty, jako jsou hudební nástroje, perly a mapy, které dodávají obrazům atmosféru tajemna a záhad.

Obrazek

 Podobné předměty použil při malování obrazu s názvem Geograf (Obr. 4), kde jsou pravidelně po celé ploše malby rozloženy různé studijní pomůcky, jako je globus a knihy na skříni a kružítko v ruce vědce. Vermeer je vyjímečný svým zvláštním odstínem modři, použitým na geografův oděv. Takovýto odstín prý nedokázal namalovat nikdo jiný.

Zajímavým umělcem, který je popsán v této knize je Francois Boucher, který Obrazekmě zaujal svým obrazem Herkules a Omfalé. Malíř byl ve své době oblíbeným u šlechty a u dvora, maloval totiž módní témata: mytologická, náboženská a pastorální. Velké pozornosti se mu ale taktéž dostalo díky pracím, v nichž jsou ve středu obrazu umístěny ženské akty prostoupené smyslností a erotikou. Obraz Herkules a Omfalé (Obr. 5) je namalován podle legendy. Herkules zabil Ífita, syna Eurytova a prosil Apollóna o radu, jak by tento skutek mohl odčinit. Řešením bylo prodání Herkula do otroctví k Omfalé, která ho u sebe držela 3 roky a mimo vykonávání domácích prací ho využívala i k uspokojení svého nenasytného chtíče. Obraz zobrazje mileneckou dvojici, kdy Omfalé je vytvořená podle barokích kánonů a zaujíma odvážnou pózu. Její stočení těla propůjčuje obrazu obrovskou dynamiku. Herkules vypadá statně a silně a je připravený vyplnit každé její přání.

Élisabeth Vigée-Lebrunová. Narodila se 16. dubna (znamení Beran!) roku 1755 v Paříži.V době svého života byla oblíbenou portrétistkou v aristokratických vrstvách, protože svoje modely zobrazovala lichotivě, ne však idealisticky, snažila se ale skrývat případné nedostatky a volit co nejpříznivější úhly. Tímto způsobem vznikl portrét princezny Luisy Radziwllové-Hohenzollernové a portrét manželky francouzského krále Ludvíka XVI., Marie Antonietty. Umělkyně prokázala ve svých dílech velkou znalsot psychologie a schopnost postřehnout charakter lidí, které vyobrazovala. Z portrétu princezny Luisy tak dýchá její upřímná a citlivá osobnost. Královna Antonietta je vyobrazena jako mladá a elegantní žena, která drží v ruce růži. Působí vznešeně a křehce, přesto ale nevypadá povýšeně nebo nepřístupně. Do popředí zde vystupují především její lidské vlastnosti.

William Turner, který se narodil v roce 1775 v Londýně, byl zvláštní a složitou osobností. Za svého života neměl mnoho přátel, byl zamlklý a samotářský. ObrazekČas od času ponořen do samoty svého bytu dělal zvláštní experimenty. Někdy trávil sám v domě několik dní a měl přitom zavřené okenice, aby pak zčista jasna naráz oteřel okna dokořán a dočasně silou světla oslepl. Jeho obdiv k obloze za úsvitu a za soumraku vyústil k sestrojení lávky, která vedla z jeho pokoje na střechu domu, aby mohl také dobře pozorovat světelné efekty na řece Temži. Turner miloval krajinomalbu. Velice ho také zajímaly atmosférické jevy a veliká okázalost přírody v době, kdy ukazuje svoji sílu. Toto je vidět na obraze Sněhová bouře v údolí Val d'Aostra. Jeho snaha zachytit a vyjádřit světlo můžeme vidět na obraze Jachta připlouvající k pobřeží. Tyto dva obrazy mě velice zaujali a dílo Déšť, pára a rachlost (neboli Velká západní železnice) zrovna tak (Obr. 6). Tento obraz je důkazem, že Turner je předchůdce impresionismu. Vytváří zde téměř abstraktní dílo, kdy je výsledkem prchavý obraz snové vize s určitým přídechem tajemna. Mlhou filtrované světlo zde tvoří (téměř abstraktní) malbu s vířícíma barvama. Najdeme zde Turnerův obdiv ke světlu a velkoleposti přírody, která u člověka, jenž se jí ocitne tváří v tvář, vyvolává pocit malosti.

Thédore Géricault neměl moc líbivá díla, zaujal mě ale svou posedlostí extrémně realisticky zachycovat odvrácené stránky života. Ve svých dílech zachycoval hluboký pesimismus. Často navštěvoval beaujonskou nemocnici v blízkosti svého ateliéru, kde studoval tváře zmrzačených, duševně nemocných, umírajících či právě zemřelých lidí. Mezi těmito bezmocnými lidmi byli pacienti, bezdomovci i popravení zločinci. Většinou šlo o osoby, které poznali ty nejtragičtější stránky života a pohybovali se na okraji společnosti. Byli mezi nimi oběti bídy a nezájmu společnosti. Umělec pořízoval kresby mrtvol vyhotovené právě v této nemocnici, dále také vytvořil portrét bláznů z nemocnice v Paříži. Snažil se zachytit bolestná gesta a sešlé postavy těchto lidí, aby pak jejich studium  využil při tvorbě obrazu Prám Medúsy. Tato scéna je obrazem tragédie a zoufalství, hrůzy ze smrti a strachu z hrozícího osudu. Návštěvy beaujonské nemocnice, kde Géricault studoval tváře čerstvě popravených odsouzenců, byly též inspirací k vytvoření obrazu nazvanému Hlavy popravených. Jeho pozorování mu umožnilo přesně zachytit známky utrpení a smrti. Tento obraz s temným a krutým námětem způsobuje, že divákovy pocity jsou velmi intenzivní a tísnivé.

Po těchto úzkost vyvolávajících scénách přichází krajinář Camille Corot, který vyvolal obdiv hlavně u mé mami, pro kterou se stala Corotova díla (po Hlavách popravených) pohlazením na duši. Krásné obrazy jsou zejména Vzpomínka na Morte fontaine, Žena s perlou a Mlýn v Saint-Nicolas-les-Arras.

V této knize mě dále zaujal Gustave Courbet, který se narodil roku 1819 v Obrazekrodině vinařů. Jeho umělecké dílo se soustřeďovalo především na ženskou nahotu, kterou vyobrazoval naprosto otevřeně. Malíř svým dílem upoutal mladší generaci, nikoli ale bohaté a kritiky, kteří jeho dílo označili za vulgární. Kvůli svým obrazům, které zachycují ženské akty byl Courbet obviněn za sexuální posedlosti. Obraz nazvaný Počátek světa se stal nesmírně polemickou záležitostí, byl současně žádaný i zavrhovaný. Toto dílo přitom prošlo nesčetnýma rukama. Od tureckého velvyslance přes nacisty se obraz dostal do brooklynského muzea, odkud byl přemístěn do Musée d'Orsay. Od tohoto malíře se mi líbí jeho autoportrét s černým kokršpanělem (Obr. 7), kde je malíři 23 let.

Camille Pissarro. Pissarro je jedním z vůdců impresionismu. Narodil se 10. července (znamení Rak!) roku 1830 francouzskému kupci, který byl židovského původu. Popularitu mu zajistila skvělá malířská zručnost a jeho jemná povaha a vlídnost. Nadšení ve mě vyvolaly Pissarrovy obrazy nazvané Jaro v Pontoise a Bulvár Montmartre v noci.

Edward Burne-Jones, který se narodil 28. srpna (znamení Panna!) roku 1833, měl zálibu ve středověkých a v mytologických námětech. Vytvářel série obrazů založených na příbězích, které nazýval cykly. Patřil mezi ně například Pygmalión, Perseus nebo sv. Jiří. Zaujal mě obraz, na kterém Burne-Jones vyobrazil svou modelku a milenku Mariu Zambacovou. Tato žena je velmi krásná, má smyslný obličej a smutný, nostalgický výraz. Malíř zde vyjadřuje hluboký cit ke své milence. Přestože Burne-Jones k Marii pociťoval velkou lásku, nedokázal opustit svoji manželku Georginu. Rozhodl se tedy raději odcestovat do ciziny, aby nebyl Marii nablízku. Po malířově odjezdu Maria uspořádala setkání s přáteli, kde v sebevražedném pokusu pozřela přede všemi velkou dávku laudana. Další obraz, který mě od tohoto umělce zaujal, se jmenuje Král Kofétua a žebračka. Líbí se mi zde ztvárnění krále, jeho krásný oděv - a vůbec celá tato postava.

ObrazekOd malíře Jamese Abbota McNeilla Whistlera mě zaujaly jeho nokturna, a to Nokturno, Nokturno v modré a zlaté: Starý most v Battersea a zejména Nokturno v černé a zlaté: Padající raketa (Obr. 8). Na tomto obraze malíř zachytil prchavý a dramatický okamžik, kdy je Londýnská obloha ozářena ohňostrojem. Whistlerova nokturna se soustřeďují na vyjádření atmosféry města.

Výčet malířů v této knize pokračuje mými oblíbenými malíři jako je Edgar Degas, Claude Monet a Pierre-Auguste Renoir. Jsou zde uvedení i další slavní malíři: Paul Gauguin nebo Vincent van Gogh, o kterých by se ale dalo psát donekonečna.

Nevěděla jsem ale, že tak krásné obrazy, které jsou zobrazeny v této knize, stvořil pro mě dosud neznámý malíř Odilon Redon. Zájem ve mě vyvolaly obrazy jako Mystický člun, Ofélie a Zrození Venuše. Odilon Redon se narodil 22. dubna (znamení Býk!) v roce 1840. Tvrdil, že "skutečným uměním je to umění, které vyvolváá pocity". Při tvorbě svých obrazů ustavičně podněcoval fantazii. Redon vedl hnutí symbolismu, které se původně rozvíjelo v literatuře. Nyní si získalo i malíře a ti pro svá díla hledali inspiraci v knihách. Redonův styl určil literární symbolismus Charlese Bauderaira, pro něhož ilustroval jeho básnickou sbírku Květy zla. Redon studoval botaniku a přírodní věda (jakož i mytologie) také ovlivníla Redonovu předsavivost. Obraz nazvaný Mystický člun (Obr. 9) poukazuje na křesťanskou legendu o lodi, na které plul svatý Petr a která představuje církev. Objevuje se zde vývoj Redonovy techniky: je zde vidět pro umělce nové pužívání pastelu. Postavy, které sedí na levé špičce člunu, jsou nevýrazné a mají puze anekdotický význam. Jsou vyjádřením únavy po dlouhé a náročné cestě. Malba je přitom odrazem Redonovy duševní krize, kterou prošel v 90. letech a která poznamenala jeho umělecké období, jež on sám nazývl mystickým. Ústřední úlohu na tomto obraze má díky své výrazné barvě lodní plachta. Líbí se mi, že Redon ve svých dílech používá krásné jasné barvy: žlutou, oranžovou, červenou....Mystický člun proto na mě přes svůj příběh nepůsobí dusně nebo napjatě - právě naopak. Podle mě Redonova dála vybízí diváka, aby přemýšlel a pozastavil se...nad něčím. V tom je kouzlo symbolismu.

Obrazek

Dílo Gustava Klimta (* 1862 - Vídeň) je kombinací symbolismu a byzantských rysů, které vytvářejí podtón secesního stylu. Do tohoto stylu patří zlaté a stříbrné tóny, mnohobarevné mozaiky, tajuplné erotické náměty, květinové dekorace a podobné prvky. Klimtovo dílo je pro mě všeobecně přitažlivé, v této knize mě ale nejvíce zaujal obraz nazvaný Danaé (Obr. 10). tento obraz v sobě skrývá příběh klasické mytologie. Král Akrisios dal zavřít do věže svoji dceru Danaé, protože mu bylo předpovězeno, že jeho vnuk ho v budoucnosti připraví o trůn i o život. Uzamčením své dcery do věže tak chtěl zabránit jejímu otěhotnění a naplnění věštby. Do Danaé se však zamiloval Zeus a tak vnikl do věže proměněn ve zlatý déšť a dívky se zmocnil. Danaé se tak stala matkou Persea a věštba se splnila. Ačkoliv vyobrazená Danaé spí, nedokáže zakrýt výraz rozkoše a spiklenectví. Zvedá přitom nohy tak, aby mohla přijmout zlatý déšť, který vniká do jejího klína. Toto barevně vyvážené dílo vyvolává pocity něhy, křehkosti, citlivosti a intenzivní smyslnosti.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář